Příběh

Vstoupil jsem do menší místnosti a odložil si cestovku na zem.
,,Tak tady teď strávím ... kdoví jak dlouho?" Prolétlo mi hlavou a na mé tváři se mihl krátký úsměv. Druhými dveřmi vstoupila žena s tmavými dlouhými vlasy a jen tak mimochodem povídá:
,,Ahoj. Opravdu ještě chceš mít toho svalovce v levém stehně?" (svalovec stočený je živočišným parazitem) Usmála se jako neviňátko.
Už pár měsíců jsem měl v levém stehně zvláštní pocit neznámé tupé bolesti, který jsem nikdy předtím nepoznal. Přemýšlel jsem, jestli si ze mě žena netropí blázny a nakonec jsem nejistě pronesl:
,,Myslím, že to přežiju i bez něj." A oplatil ženě úsměv.
Položila dlaň na moji nohu a já ucítil hřejivé brnění pronikající až do morku stehenní kosti. Poté se opět napřímila a řekla jen: ,,Večer. A nelekni se. Jo a jmenuju se Kálí."
Mé zmatené ,,Díky." se houpavě neslo tichou místností až se dokolébalo zpět k mým vlastním uším a já si uvědomil: ,,Za co vlastně?" To už však byla zase pryč.

,,Pojď prosím za mnou." Vyzval mne vyšší muž v bílém kabátu až na zem. ,,Jsem Menis." Usmál se a prošel oněmi dveřmi, jimiž mi před chvílí zamával i cíp žlutého kabátu Kálí. Nechal jsem se vést pár potemnělými chodbami až jsme dorazili ke dveřím, které byly dokořán.
,,Večeře je v sedm. Můžeš se zatím zabydlet. A tamty dveře. No však uvidíš." Ukázal dovnitř pokoje, usmál se a byl pryč.

Odložil jsem si tašku a posadil se na postel. Jednu ze dvou.
,,Čí je asi ta druhá?" Napadlo mne.
V místnosti byly kromě postelí dvě šatní skříně a dvoje šuplíky sloužící zřejmě i jako noční stolky.
Na jedné stěně byla zavěšena malba mandaly, myslím, že to byla mandala lásky a z poličky vedle okna na nás shlížel ze dřeva tesaný anděl strážný s rukama spojenýma k modlitbě.
Mimoděk jsem se přistihl, že si lehám na pohodlnou postel a zavírají se mi oči. Usnul jsem krásným klidným spánkem plným růžové mlhy a zelených palouků s chundelatými flíčky ovcí.

Nevím přesně, co mne probudilo, ale byl jsem okamžitě naprosto při smyslech. A potom mi to došlo. Ve večerním šeru jsem ucítil onu bolest ve stehně. Tentokrát však již nebyla tupá. Ne. Tahle byla mnohem intenzivnější. Stáhl jsem si kalhoty, chytil jsem si stehno rukama z obou stran a zíral vyděšeně na kůži mezi nimi. V mojí noze se cosi pohybovalo. Těsně pod kůží sebou něco kroutilo a svíjelo se. Vzpomněl jsem si na první díl Matrixu, kdy Neovi z břicha vyletěla obrovská černá štěnice a dál v duchu úpěl bolestí.

Můj krátký ostrý výkřik zazvonil chodbou a snad i celou budovou. To když má světlá kůže praskla jako puchýř a vystřelila k mým nohám na podlahu cosi tmavého doprovázeného několika kapkami čirého hnisu. Z rány ještě pár kapek tekutiny vyteklo a po ní zůstala téměř čistá jamka, za kterou se moje kůže samovolně zatáhla. Když jsem se zkusil postavit, cítil jsem jen mírnou bolest. Mnohem mírnější, než jakou bych po tom, co se právě událo čekal. Opatrně jsem dokulhal k vypínači a rozsvítil. Na podlaze leželo jakési červovité tělo tmavě hnědé barvy dlouhé ne více než pár centimetrů.