Žij své sny

Stalo se vám někdy tohle...? Manželka: ,,Miláčku, začneme cvičit každé ráno třeba pozdrav slunci, co říkáš?" Manžel: ,,To je výborný nápad. Začneme třeba zítra. Promiň, musím teď na chvíli na zahradu něco uklidit. O měsíc později: Manželka: ,,Miláčku, začneme tedy s tím cvičením?" Manžel: ,,S jakým?" Manželka: ,,Bavili jsme se o ranním cvičení každý den. Ty si nevzpomínáš?" Manžel: ,,Hmm, matně. Promiň. Jistě, začneme, to bude skvělé!" Za půl roku: Manžel: ,,Miláčku, dnes mi v práci kolegyně říkaly, že je výborné cvičit po ránu třeba jógu. Co ty na to?" Manželka: (V hlavě výbuch mírného rozladění. Ano, myslím zuřivost.) ,,Aha, a co ještě Ti říkaly kolegyně?" Manžel naprosto zmatený otázkou i útokem: ,,Co se děje?" Manželka: ,,To už jsem navrhovala snad stokrát, copak si to nepamatuješ?" Manžel: ,,Ajéje, máš pravdu. Já blbec, promiň, miláčku." Manželka: ,,Jo, když ti to řeknu já, tak nic, ale jakmile to řekne nějaká kole

Budu-li parafrázovat pana Osho, řeknu vám, že to, co vám chci dnes sdělit slovy, se slovy vlastně ani sdělit příliš dobře nedá. Nicméně stejně se o to pokusím a kéž si z toho alespoň někteří z vás vezmou něco, co jim bude na jejich cestě k užitku. Dovolím si použít ilustrační příběh, jehož hlavní hrdina bude jmenovat třeba Tonda. Tondovi je dnes něco málo přes čtyřicet a má dva syny. Tak tedy náš Tonda přichází domů po práci a má ještě tolik nadhledu, že ho po celodenní dřině nerozhodí ani jeho milovaný pubertální syn obličejem přisátý ke zbytečně velkému a drahému monitoru ani jeho o několik let mladší syn skrytý za velkou skříní soustředěně zdobící stěnu obývacího pokoje temperovými barvami. Tonda tedy vchází do kuchyně, kde líbá svoji krásnou ženu. Ta mu na oplátku láskyplně předloží novinky z domova převážně o tom, jak se pračka sama vypíná sedm minut po zapnutí, záchod se opět nevysvětlitelně ucpal a mixér se po pár prazvláštních zvucích ztratil v obláčku dýmu, pročež byl radě

Dnes se mi doneslo, že můj blog nejspíše lidé čtou, avšak co více, dovede být některým i novou inspirací či impulzem na jejich cestě. Rád bych tedy připsal pár řádků na téma: Nevím, co dělat se svým životem a časem, který mi byl dán. Nevím, která cesta je ta pravá a ani nevím, jaké cesty existují. Nevím, co by mě skutečně bavilo a naplnilo moje dny radostí. Nevím, proč mě nic nebaví. Nevím, proč jsem tady. Nevím, proč žít. Začínám si uvědomovat, že nás takových asi bude mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Stále častěji slýchám o lidech, mladých i starých, malých i velkých, no zkrátka o lidech, kteří jdou životem bez radosti, bez důvodu, bez motivace. Prostě jen jdou. Protože tak se to přece dělá. Drží se krok a následuje předepsaný vzorec hry-škola-práce-důchod-odchod . Ráno se vzbudíš a nechce se ti z postele. Dnešek bude zase stejný jako všechny ostatní dny. Proč mám vůbec vylézt z postele a ,,žít"? Něco se mnou asi není v pořádku, al