Máme důvod k vděku?

Budu-li parafrázovat pana Osho, řeknu vám, že to, co vám chci dnes sdělit slovy, se slovy vlastně ani sdělit příliš dobře nedá. Nicméně stejně se o to pokusím a kéž si z toho alespoň někteří z vás vezmou něco, co jim bude na jejich cestě k užitku.

Dovolím si použít ilustrační příběh, jehož hlavní hrdina bude jmenovat třeba Tonda. Tondovi je dnes něco málo přes čtyřicet a má dva syny. Tak tedy náš Tonda přichází domů po práci a má ještě tolik nadhledu, že ho po celodenní dřině nerozhodí ani jeho milovaný pubertální syn obličejem přisátý ke zbytečně velkému a drahému monitoru ani jeho o několik let mladší syn skrytý za velkou skříní soustředěně zdobící stěnu obývacího pokoje temperovými barvami.

Tonda tedy vchází do kuchyně, kde líbá svoji krásnou ženu. Ta mu na oplátku láskyplně předloží novinky z domova převážně o tom, jak se pračka sama vypíná sedm minut po zapnutí, záchod se opět nevysvětlitelně ucpal a mixér se po pár prazvláštních zvucích ztratil v obláčku dýmu, pročež byl raději vypnut a čeká na něho. Tonda se ještě stále statečně drží v relativním klidu a usedá na židli.

Co však už nejspíše ve zdraví nedá, je dopis oznamující mu snížení jeho výdělků na šedesát procent z důvodu nedostatku zakázek firmy, v níž je zaměstnán a nutnost zaplatit do tří dní účty. Kolik týdnů zbývá do nezbytného nákupu nových letních pneumatik, které již další sezónu nevydrží a opravy filtračního zařízení jejich zahradního bazénu se mu jen letmo mihne před očima.

Vše se zjevně docela hroutí. Klidný život se řítí jako raketa do černé díry s obavou, co čeká na druhé straně. Večer dává hlavu do dlaní. Neví, jak dál. Nevidí na chvíli způsob, jakým dál uživit v krizi rodinu ani za co opravit bazén.

V tomto rozpoložení zaslechne Tonda jakoby z velké dálky slova své ženy:
,,Minimálně polovina lidí na planetě by si to s námi okamžitě vyměnila."

Nechápavě zvedá oči a tázavým pohledem žádá ženu, aby pokračovala:

,,Ti lidé nemají auta, chodí pěšky, přinejlepším jezdí na starém kole. Nemají zděný dům, často jen plachtu nebo spí prostě jen někde na skále. Často nemají ani jídlo na zbytek dne, hladoví. Dokonce nemají ani čistou a nekontaminovanou vodu k pití. A poslední kapkou je často samotný strach o život. Chtějí je zabít kvůli víře či politické situaci.
A teď si tohle všechno představ ještě s kojencem v ruce a druhým dítětem po boku."

Tonda chvíli mlčky zírá do zdi, avšak velmi zvolna se probouzí z letargie a začíná si uvědomovat, co právě slyšel. Ta slova se zarývají hlouběji a hlouběji do jeho šedých závitů a jejich síla začíná vzrůstat téměř závratnou rychlostí. Oči se mu rozšiřují překvapením a z jeho úst pozvolna vychází:
,, Já ... idiot ... " Jeho žena se na něj soucitně usmívá.

Jeho rty se pohybují naprázdno, myšlenky však pádí vpřed:
,,Kdybych žil se svojí čtyřčlennou rodinou v jednopokojovém bytě, moje rodina zde byla v úplném bezpečí a měla jídlo i vodu a dokonce se mohla umýt ve vodě teplé, byl bych na tom tisíckrát lépe než více než polovina obyvatel celé naší planety."

,,Oni nemají domy, auta, jídlo, vodu na omytí těla a někdy ani k pití. Nemají často ani jistotu, že se oni či jejich děti dožijí rána."

,,A můj život je totální tragédií, protože se netopím v záplavě peněz. Mám co jíst i pít. Mám kde spát. Mám teplo a bezpečí. A můj život mi připadá na nic. Já ... idiot?"

Myslíte, že je jednoduché v dnešní době nadbytku a nemocí z nadbytků přijít k takovému probuzení třeba doma v obýváku? Dokáže to vůbec člověk v situaci, kdy má všeho dost? Nebo potřebuje, aby se mu život ,,zhroutil" tak jako našemu Tondovi a až teprve tehdy se v něm vzbudí empatie a cit. Místo se sousedem srovná svůj život s pár miliardami lidí na jiných kontinentech žijících v bídě, ohrožení života či téměř o hladu.

Za celý svůj život jsem nepoděkoval ani jednou za to, že se mohu napít čisté vody v mojí sklenici. Nikdy jsem nepoděkoval za to, že mám teplo a bezpečí masivního domu. Nepoděkoval jsem, že nikdy nemusím mít hlad. Že jdu do hypermarketu a vracím se s taškou plnou.

Tolik jídla, co si nesu v téhle tašce, většina lidí v Africe, Asii a Jižní Americe pohromadě v životě nespatří. Neví, jestli ochrání svoji rodinu a dovedou své děti ve zdraví k dospělosti. Tolik vody, kolik si napustím do vany a spláchnu za den do záchodu by zachránilo život celé jejich rodiny.

A náš život nám často připadá jako tragédie.

Dochází mi, že poděkovat a uvědomit si vzácnost všeho, co mám, je to nejmenší.
V očích se mi lesknou slzy. Piji tuhle vodu a tisíckrát za to děkuji. Sousto salátu v mých ústech budí další obrovské díky, že netrpím hlady. Žádná válka, mohu se procházet ulicí či lesem. Za to nekonečně děkuji.

Žiji ve velké hradu, i kdyby to byly třeba jen jedna či dvě místnosti. Mám tolik věcí, oblečení a zábavy, že si jich už ani v nejmenším nevážím. Tento svetr je přeci takovou vzácností, která v zimě nádherně hřeje a boty, které mi celou zimu zahřívají nohy najednou přestávají být hloupou obuví a stávají se požehnáním v podobě tepla a pohodlí.

Najednou vidím vše kolem sebe tak nějak jinak. Tuhle sklenku. Tuto misku polévky. Měkké křeslo. Mír kolem mého domu. Mám okolo sebe vše, ba dokonce mnohem více, než potřebuji.

Začínám žít jinak. Začínám žít s úctou a vděkem.
Děkuji za tohle všechno. Není to už samozřejmé.
Vše, co mám, je ve skutečnosti velmi vzácné.

Začínám žít s pokorou a vděkem. Mám v životě vše. Jídlo, vodu i domov.
Vděk a radost mohu nyní cítit i z vypití sklenky vody či procházky bezpečnou vesnicí.

Děkuji.

Děkuji za to všechno.
Jsem boháč, který měl velké štěstí a narodil se právě zde, v České republice.